163 minut, SSSR/Západní Německo, 1979 

            V pořadí osmý film významného ruského režiséra Andreje Tarkovského nese název Stalker. Je víceméně adaptací sci-fi románu Piknik u cesty autorů Arkadije a Borise Strugackých z roku 1971.  Film se románu však přímo nepodobá. Pouze si z Pikniku u cesty vypůjčil některé motivy, stejně jako z obou děl čerpá nedávno vyšlá pc hra Stalker:Shadow of Chernobyl. 

Příběh se odehrává v neurčitém čase na neurčitém místě. Na počátku jsme seznámeni s tím, že se cosi přihodilo a vznikla takzvaná Zóna. To je místo obehnané ostnatým drátem, kde nikdo nežije a kdo pronikne dovnitř, často se ven už nevrací. Kolem Zóny koluje spousta legend. To, co lidi do Zóny především láká, je údajná fontána, která prý plní všechna lidská přání. Není ale bezpečné se k ní dostat a bez průvodce by byl poutník za štěstím jistě ztracen. 

Co znamená slovo „stalker“? Pokud se podíváme do anglicko-českého slovníku a toto slovo otrocky přeložíme, dozvíme se, že znamená něco jako „průzkumník“, „pátrač“, nebo „slídič“. S filmem to úzce souvisí. V tomto příběhu je stalker člověk, který do Zóny za určitý finanční obnos vodí lidi, ty kteří pátrají po štěstí, nebo jsou prostě jenom zvědaví. Stalker Zónu zná, je v ní doma a ví, jaká nebezpečí na člověka číhají, pokud si nedá pozor a doslova nešlápne, kam nemá. Být Stalkerem ale má i svoje nevýhody. Hlavní hrdina (stalker) má dceru, která je ochrnutá a nemůže chodit, na druhou stranu je ale vybavena podivnými telekinetickými schopnostmi, které nám předvede v závěru filmu. Je to otevřený konec, který má diváka donutit k zamyšlení? Kdo ví. 

Hlavní postavou je tedy stalker. Jeho pravé jméno se nedozvíme, stejně jako nevíme, jak se jmenují další dva charaktery. Ostatní dva muži si říkají Spisovatel a Profesor a jsou to právě jedni z těch, kteří se vydali hledat svou dávku štěstí k bájné fontáně. Zdánlivě se zdá, že tento film skutečně pojednává jenom o tom, jak tři páni chodí po louce a občas někam zahodí ocelovou matici. Avšak každý člověk, který je alespoň trochu vnímavý v otázkách víry (ať už v cokoli) pozná, co chtěl autor říci. Přiznávám se bez mučení, že já sám jsem musel film vidět dvakrát, abych pochopil základní souvislosti, které se tímto článkem pokouším objasnit.  

Stalker je muž, který věří. Představuje ve filmu posvátnou bázeň a úctu před neznámem, snaží se, aby neznámo zbytečně nerozčílil a dokáže být dokonce agresivní v případě, že by se ono neznámo pokusil rozčílit někdo jiný. Vede lidi do Zóny, protože mají nějakou víru. Jeho slovy, Zóna pomáhá ne dobrým, ne špatným, ale nešťastným. Těm, kteří ztratili své štěstí, ale mají víru, že jej získají zpět. Postava stalkera je vsazena do ostrého kontrastu s dalšími pány, Spisovatelem a Profesorem. Spisovatel je moderní typ člověka, který kouří jednu za druhou, rád si přihne a nevěří na záhady. Profesor je zase posedlý vědeckými postupy a je přesvědčen, že všechno lze logicky vysvětlit. Na rozdíl od Spisovatele si ale je vědom, že Zóna opravdu může být nebezpečná, takže do poslední chvíle poslouchá rady a pokyny svého průvodce. 

Tarkovskij tímto filmem nasadil pomyslnou laťku velice vysoko. Nechápu jak, ale dokázal natočit takový film, který vás jakousi magií dokáže přikovat k sedačce a nepustí vás, přestože dlouhé záběry mohou člověka zdánlivě nudit. Přesto je Stalker natočen prakticky „z ničeho“, pokud si uvědomíme, že se většinu filmu tvůrci spokojili se třemi herci a „obyčejným“ industriálním prostředím. Na druhou stranu bylo potřeba o to více uměleckého talentu. Tvrdím, že po režijní, scénáristické a kamerové stránce je Stalker geniální. Obrazová složka tvoří se zvukovou nedělitelnou složku. Zdlouhavé záběry doplněné skvěle ponurou minimalistickou hudbou a dialogy jsou na velmi vysoké úrovni. Kdyby pan Tarkovskij slyšel, jak herci mluví v dnešních Pojišťovnách štěstí, Růžových zahradách či na Ulici, jistě by se od srdce zasmál. Kdyby ovšem nebyl už jedenáct let po smrti.  

Tím se dostávám k tématu, které může ale nemusí se Stalkerem souviset. Většina filmu se natáčela v areálu staré vodní elektrárny na řece Jägala nedaleko města Tallinu. O několik set metrů dál proti proudu řeky se nacházela chemická industrie, která vypouštěla do vody nebezpečné látky. Je to vidět i v samotném filmu, například olejovitá tekutina kalící vodu s rybami, sníh v létě, nebo nepřirozená bílá pěna na řece. Zní to sice ironicky, ale možná že právě ony nebezpečné látky byly důvodem, proč řadu lidí z filmového štábu Stalkera potkala předčasná smrt. Anatolyj Solinicyn (představitel Spisovatele), Nikolaj Grinko (Profesor), Alexandr Kajdanovskij (stalker), ale i Tarkovskij a jeho žena. Ty všechny a mnoho dalších potkaly v brzkém stáří osudné problémy s dýchacími cestami. 

Tento článek sice spadá do kategorie „recenze“, ale jak jste sami poznali, není to recenze jako taková. Důvod je jednoduchý. Mám strach Stalkera jakkoli hodnotit, číslovat procenty či škatulkovat. Myslím, že toho ze své pozice toho nejsem hoden a tak mohou říci závěrem pouze jedinou věc. Udělejte si někdy chvíli času, abyste se na toto dílo mohli sami podívat. Uvařte si silný čaj, protože Stalker je celkem silné kafe. Možná že budete zklamáni a opravdu uvidíte jen tři pány na louce, možná, že vám Stalker přiroste k srdci tak jako mně a stejně jako já z něj budete zmateni a naplněni až po ten nejzazší kraj hutnou atmosférou Zóny. 

-P-

Poznámka

Pod čarou bych uvedl ještě malé upozornění pro ty, kdo by měli touhu sledovat Stalkera ovlivnění populární stejnojmennou hrou, kterou jsem zmiňoval na začátku. Shadow of Chernobyl je vskutku atmosférická hra, jedna z nejlepších „first person“ akcí, kterou jsem měl možnost hrát a dohrát. V Tarkovského filmu ale nečekejte v žádném případě po zuby ozbrojené Ukrajince honící se Zónou za artefakty, ani zmutované stvůry či smrtelné anomálie. Ne, Stalker ve své filmové podobě není ani zlomek akce. Ze všeho nejvíc je… filosofický.  

Zpět do sekce ‚články‘ zde..